Syndrom vyhoření je neadekvátní reakcí na chronický stres a je charakterizován představením tří dimenzí, mezi nimiž vyniká: emoční vyčerpání nebo vyčerpání, depersonalizace nebo odlidštění a nedostatek nebo pokles osobního naplnění v pracovním prostředí. Syndrom vyhoření se vyskytuje u těch lidí, kteří kvůli povaze své práce musí být v častém a přímém kontaktu s jinými lidmi, jako jsou zdravotníci, ti, kteří pracují v oboru vzdělávání nebo v sociální sféře.
Je důležité, aby na vědomí, že Syndrom vyhoření může mít důsledky zcela negativní, a to jak na úrovni fyzické a psychické. Mezi nejčastější příznaky patří deprese a úzkost, které jsou zodpovědné za převážnou většinu pracovní neschopnosti.
Syndrom vyhoření představuje symptomatologii velmi podobnou symptomům, které souvisejí s pracovním stresem obecně, ale navzdory tomu mohou v případě syndromu vyhoření zvýšit jeho intenzitu, zejména ve všem, co souvisí se změnami z chování nebo charakteru. Mezi nimi lze nalézt:
- Změny stavu mysli: toto je jeden z nejcharakterističtějších příznaků syndromu vyhoření. Je zcela běžné, že se pracovníci v této situaci stávají podrážděnými a mají špatnou náladu.
- Demotivace: Jednotlivec ztrácí veškeré nadšení pro svou práci. Všechny cíle a cíle ustupují zklamání a myšlence, že každý den musíme snášet vysoké stresové situace, které překračují jejich možnosti, a každý pracovní den je nekonečný.
- Psychické vyčerpání: postupné opotřebení vytváří syndrom vyhoření v odporu postižení způsobuje stres klesá, důvod, proč se tělo stojí více a více práce, aby dělat proti faktorů způsobujících stres.
Navzdory pokrokům vyvinutým výzkumem v konkrétních oblastech existují i dnes různé polohy týkající se typu intervence, který je při jeho nápravě nejkonzistentnější: buď individuálního typu, s důrazem na psychologickou akci, nebo sociální nebo organizační typ, ovlivňující pracovní podmínky.
