Východní filozofie je integrována různými filozofickými a náboženskými proudy, které vznikly v Asii jižní a východní Asie. Jde o filozofii, která se šířila po invazích Alexandra Velikého, protože v helénské éře byly prvky řecké a východní kultury sjednoceny.
Čínské náboženství podporovalo rozvoj filozofie, kterou zavedli. Byla to filozofie, která bránila skutečnost, že přírodní jevy byly odpovědí na hříchy spáchané lidmi. Vytvořená filozofie však vyvrací tyto myšlenky jako nevhodné, protože nepřispívají k tomu, aby člověk vedl spravedlivý život. Filozofové jako Lao Tzu, Konfucius a později Buddha se postavili proti těmto pověrám naplněným pověrami a přikláněli se více k moudrosti žít a nechat žít.
Pokud jde o tuto otázku východních filozofií, proběhla nějaká debata o otázce nazývání určitých proudů východního myšlení „náboženstvími“. Ale hej, kontroverze je skutečně založena na sémantickém problému a shodě v používání termínu „náboženství“ pro určité školy, jako je buddhismus. Buddhistická škola nepřijímá, že to, co praktikují, je klasifikováno jako náboženství, ale že je to filozofie.
Hlavními představiteli východní filozofie byli:
- Lao Tzu: jeho filozofie je založena na způsobu člověka. Lao Tzu tvrdí, že moudrosti lze dosáhnout ctností a harmonií s vesmírem, což ovlivní štěstí člověka.
- Konfucius: jeho filozofie se zaměřuje na lidské bytosti a jejich vztahy. Konfucianismus zdůrazňuje formální obřady ve všech oblastech života. Například případ vztahů mezi šéfem a jeho zaměstnancem, manželem, otcem a synem atd. Ve všech těchto vztazích musí být projev loajality, úcty a shovívavosti projevován od nadřízeného k podřízenému a naopak.
- Buddhismus: filozofie, která řídí buddhismus, sleduje hlavní cíl a je dosáhnout sebepoznání. Buddhismus přijímá existenci vlastního Boha v každé lidské bytosti a to lze zahlédnout pouze poznáním sebe sama.
