Jde o soudní reakci na konkrétní a naléhavé problémy, která se vyvíjela postupně a je jurisprudenční a doktrinální reakcí, nikoli legislativní. Znamená to, že nikdo nemůže neoprávněně měnit své chování, když u ostatních vyvolal očekávání budoucího chování.
Jde o jurisprudenční reakci vytvořenou za běhu a představuje okamžité a přímé odvození zásady dobré víry. Konkrétní věc je, že dobrá víra neumožňuje změnu postoje na úkor třetích stran, když předchozí chování v nich vyvolalo očekávání budoucího chování.
U různých vzorců byl v nekonečném počtu výslovností zaznamenán jejich přímý a nepopsatelný vztah nebo jejich korespondence s dobrou vírou, přičemž v některých španělských rozhodnutích je uvedeno, že „je principem obecné teorie práva, že rozpor je nepřípustný Vlastní předchozí chování jako požadavek dobré víry „2; Navíc prakticky všechny doktríny považují zákaz pochodů proti předchozímu chování za přímý původ dobré víry.
Abychom však lépe pochopili myšlenku a její formulaci, je nutné přepsat větu Nejvyššího soudu Španělska, která prohlásila:
Obecné pravidlo, podle kterého nemůže bránit své vlastní zákony, popírat právní účinek na opačné chování, je založen na dobré víře, nebo jinými slovy, o ochraně důvěry, že akt nebo provádět objektivně vyvolává v jiné zemi.. Těžiště pravidla nespočívá ve vůli jeho autora, nýbrž v důvěře generované třetími stranami, ani v tom, že by se projevila hodnota vyjednávaného prohlášení vůle projevená fakty nebo nezvratnými fakty. Pravidlo není odvozením doktríny legálního podnikání, ale má svou vlastní podstatu založenou na zásadě dobré víry.
Proto není diskutován přímý vztah mezi naukou o samotných činech a obecnou zásadou dobré víry, a tedy ani zákaz nekoherentního nebo nekonzistentního chování, a nachází dostatečný základ v normě každého řádu, který zásadu přijímá obecně v dobré víře, například článek 1198 argentinského občanského zákoníku nebo článek 83 kolumbijské ústavy.
