Slovo vícejazyčnost a vícejazyčnost, jak je také známo, se používá k popisu skutečnosti, že jednotlivec nebo skupina z nich je vícejazyčný, což znamená, že tito lidé jsou schopni vyjadřovat se v několika jazycích. Obecně řečeno o dvojjazyčnosti, nebo dokonce trojjazyčnosti v případě, že do úvahy znovu přicházejí dva jazyky nebo dokonce 3 jazyky. Mnohojazyčnost je obhájci vnímána jako řešení problému vyhynutí různých jazyků. Tento problém představuje velkou hrozbu pro kulturní rozmanitost světa. Podle odborníků se odhaduje, že asi 90% jazyků hrozí vyhynutí a že by v příštích 5 dekádách mohly zmizet.
V Evropské unii existuje oficiální politika mnohojazyčnosti. Některé výsledky této politiky však nesplnily očekávaná očekávání: Evropané, kteří si byli sami připraveni, se rozhodli pro ně logicky zvolit nejužitečnější jazyk, a to není nikdo jiný než angličtina. Tento jev je v teorii her známý pod pojmem „maximin“.
Dnes, jakkoli předvídatelný, významně přispěl k pokroku vlivu tohoto jazyka na celém světě. Velmi ironickým způsobem byl evropský liberalismus tím, kdo nejvíce využil obchodních zájmů Spojených států amerických, což jim umožnilo exportovat jejich písně, filmy a dokonce i jejich knihy v důsledku národních a regionálních jazyků Evropy a také do pobřeží bohatství, se kterým se počítalo evropské kulturní dědictví.
Není pochyb o tom, že mnohojazyčnost zvyšuje intelektuální úroveň komunity, protože ji činí otevřenou a neuzavřenou sama o sobě a kolem svých zvyklostí a zvyků.
Mezitím lze také říci, že v tomto případě, s neuvěřitelnou a pohádkovou globalizací, která umožňuje lidem žít jeden den v jednom regionu a druhý den na druhé straně světa, se vícejazyčnost ukazuje jako prvek velkého významu a evidentní na různých místech po celém světě a to je také třeba brát v úvahu jako projekt, a to díky existujícím pohybům populace.
