Toto hnutí bylo ve španělštině známé jako modernismus, ale v jiných jazycích se tomu říkalo secese, moderní styl a například Jugendstil. Na druhou stranu, v každé zemi měl modernismus své vlastní charakteristiky.
V oblasti náboženství byl modernismus teologickým hnutím konce 19. století, které se pokoušelo sladit křesťanskou nauku s dobovou vědou a filozofií. Za tímto účelem se věnuje subjektivnímu a historickému výkladu náboženských obsahů, přičemž je považuje za lidský produkt v historickém kontextu.
Modernismus vznikl v roce 1880 v Latinské Americe; Bylo to první hnutí v tomto umění, které získalo takovou sílu, že by infikovalo mnoho zemí, včetně hlavních center literární tvorby v Evropě, stejně jako Španělsko a Francie. Hlavním odkazem na toto hnutí byl Rubén Darío, básník narozený v Nikaragui.
Cílem tohoto nového stylitářství bylo zbavit se španělských modelů a spoléhat se hlavně na současné podvratné modely, jako je francouzská symbolika a parnasianismus. Mezi autory, kteří byli modernisty nejvíce sledováni, byli Théophile Gautier, Paul Verlaine, Walt Whitman a Edgar Allan Poe.
Modernismus v umění byl proudem umělecké obnovy, která se vyvinula mezi koncem 19. století a začátkem 20. století a který se shodoval s koncem století a obdobím známým jako Belle Époque. Jeho základním záměrem bylo vytvořit nové umění, které deklarovalo svou svobodu a modernost ve vztahu k dominantním vzorům v současné umělecké instituci, zejména historismu a eklekticismu a realismu a impresionismu.
V literatuře se jednalo o hnutí, které se rozvíjelo hlavně mezi lety 1890 a 1910 ve španělské Americe a ve Španělsku. Jako takový navrhl obnovit poezii a prózu formálně. Vyznačovala se vzácností v používání jazyka, hledáním formální dokonalosti a používáním obrazů plastické povahy s důrazem na smysly a barvy; Pro kosmopolitní citlivost a chuť k exotice, mytologii a erotice. Témata se mohla pohybovat od melancholie a nudy po život, vitalitu a lásku.
A v křesťanském náboženství se tomu říkalo náboženské hnutí intelektuální povahy, které na konci 19. století navrhlo uvést nauku Ježíše Krista do souladu s dobou ve filozofickém a vědeckém smyslu.
V tomto smyslu tvrdil, že náboženský obsah se nemusí číst do písmene, ale podle příběhu upřednostňuje jejich subjektivní a sentimentální výklad. Šlo tedy o zásadně obnovující a reformní hnutí instituce církve a v té době bylo považováno za kacířské hnutí, které se pokoušelo transformovat posvátné dědictví Ježíše Krista.
