Týká se to poddajnosti, sladkosti nebo jemnosti v povaze nebo léčbě. Slovo jako takové pochází z latiny mansuetūdo, mansuetudĭnis.
Mírnost je velmi cennou hodnotou pro ty, kteří se podrobují náboženské disciplíně, protože znamená velkou pokoru a sebeovládání, stejně jako velkou poslušnost a přísné dodržování pravidel.
Mírnost pro některé lidi je považována za slabost, znamená to velkou vnitřní sílu a obrovské přesvědčení čelit obtížným nebo nepříznivým situacím, aniž by se uchýlili k násilí nebo se stali obětí pocitů hněvu a zášti.
Podle křesťanského náboženství má pojem mírnost zvláštní odkaz, který je součástí Ovoce Ducha svatého. Podle křesťanské teologie je ovoce duchovním přínosem, který se objeví v duši jednotlivce, když je blízko ctnosti. Tito zmínění jsou považováni za výsledek darů Ducha svatého. V tomto smyslu bude mírnost naprostým opakem násilí.
Mezitím má tento koncept zvláštní účast v Bibli svaté, přesněji v listech svatého Pavla je místo, kde se poprvé objevuje v Listu Galaťanům, slovo mírnost se objevuje na úrovni kvalit, jako je mír, láska, radost, trpělivost, dobrota, víra, střídmost a dobrota. Podobně se mírnost v celé své slávě znovu objevuje v Novém zákoně jako jeden z charakteristických konceptů v tom, co bylo v Ježíšově kázání.
Mírnost je jedním z devíti blahoslavenství, o nichž se Pán zmíní v Kázání na hoře. Ježíš tam řekl, že požehnaní jsou mírní, protože zdědí zemi. Navíc v Matoušově evangeliu je toto slovo znovu zmíněno, aby i nadále ukazovalo přítomnost a důležitost, kterou představuje ve slově Božím; Tam je to vyjádřeno: vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, že jsem mírné a pokorné srdce a získáte odpočinek pro své duše.
Svým způsobem by se dalo říci, že mírnost se ukazuje jako jedna z podmínek pro rozvoj a pozorování těch, kteří chtějí být dobrým křesťanem a chtějí jít cestou vnitřní dokonalosti. V opozici vůči mírnosti se ocitáme v hněvu.
