Existencialismus je filozofické hnutí, které vzniklo mezi 19. a 20. stoletím. Tento proud se zaměřil na studium stavu člověka, emocí, individuálního závazku a svobody. Existencialismus navrátil člověku jeho roli jako jednotlivce, postavil jej do středu filozofické reflexe a odlišil ho jako nepřipojenou a naprosto sebeuvědomující bytost.
Mezi nejvýraznější charakteristiky této teorie patří:
Zaměřuje se na vlastní existenci člověka, jeho bytí a hledání řešení problémů člověka. Důvodem není jediná, která ukazuje realita, i ty základní pocity, jako je frustrace a úzkosti, jsou schopni ukázat ji. V této filozofii je zdůrazněn pesimismus. Navzdory výraznému pesimismu však existencialismus pojímá, že existuje pouze člověk a že pouze on je schopen (i v pesimismu) najít pozitivismus a koncipovat svou vlastní podstatu. Člověk je svobodný a je jediný, kdo vytvořil svůj svět.
Popularita existencialismu vzniká po druhé světové válce jako úleva od myšlení a ztráty hodnot, které tento konflikt zanechal.
Existují tři školy existencialistického uvažování: ateistický existencialismus, agnostický existencialismus a křesťanský existencialismus.
Ateistický existencialismus má jako svůj základní princip odmítání všech nemateriálních, metafyzických nebo náboženských přesvědčení. Podle tohoto proudu neexistuje lidská přirozenost, protože neexistuje žádný Bůh, který by ji vytvořil; je to člověk, který vnímá sebe jako bytí a je jediný, kdo určí, čím chce být. Mezi nejvýznamnější představitele této školy patří: Jean Paul Sartre a Albert Camus.
Křesťanský existencialismus se vyznačuje zvýšením možnosti náboženského stádia jako hypotézy spásy; tato škola se uchyluje k náboženským základům, jako je prvotní hřích, ztráta nevinnosti atd. Definovat metafyzický princip jako konkrétní pravděpodobnost lidí. Dalším charakteristickým rysem je potvrzení, že nejvyšší dobro, které může každý člověk najít, je jeho vlastní povolání. Mezi jeho nejdůležitější exponenty patřili: Gabriel Marcel a Soren Aabye Kierkegaard.
Agnostický existencialismus byl založen na pozorováních a zkušenostech. Tato doktrína považuje náboženství za důležitý prvek v kultuře a historii lidských bytostí a nevyvrací ani existenci boha, ale věří, že jde o něco, co nelze dokázat ani doložit. Jeho největšími exponenty byli: Martin Heidegger a Albert Camus.
