Kremace nebo spalování je metoda kalcinace, která se aplikuje na mrtvá lidská těla, aby se rozložila a přeměnila na popel, provádí se nepřetržitě v místech zvaných krematoria. Kromě pohřbu je kremace stále populárnější volbou pro finální přípravu mrtvoly. Tato kremace se provádí v průmyslových a speciálních pecích s vysokými teplotami přibližně 800 ° C po dobu dvou hodin, což má za následek popel těla, které jsou ve skutečnosti kostními částicemi. Jedna z transformací spočívá v odeslání ohně do části kmene těla, kde se nachází nejvyšší koncentrace tělesné hmoty.
Nejstarší kremace se prováděly v neolitu na pobřeží Středozemního moře. Sousedící pramen, kterým byla redukce na popel, byl jako barbarská praxe a byl realizován pouze ve stanicích škůdců. Babyloňané si podle Herodota užívali vůně svých mrtvých.
Je zřejmé, že lidé začali spalovat nebo kalcinovat mrtvoly z neolitu, a to jak na východě, tak na západě. Judaismus a pozdější katolicismus vnímali tuto praxi se špatnou perspektivou, která odpovídala pohanství, které skončilo tělem, které je útočištěm duše a centrem křesťanského křtu, a zvolilo si pohřeb. Kremace se vrátila, aby znovu získala význam od šedesátých let 20. století, a v roce 1874 její ctnosti odhalil sir Henry Thompson, který ohlásil knihu s názvem Ošetření a kremace těla po smrti, společně organizující anglickou kremační společnost.
Krematorium může být spojeno s kaplí nebo pohřební větví, nebo to může být také samostatná továrna nebo služba poskytovaná hřbitovem.
Kamna využívají řadu různých zdrojů paliva, jako je propan nebo zemní plyn. Nové kremační pece zahrnují inspekčního technika, který sleduje okolnosti, za kterých ke kremaci dochází. Specialista může ověřit nezbytná opatření k zajištění efektivnějšího spalování a také potvrdit, že znečištění životního prostředí, ke kterému dochází, je nepostřehnutelné.
