V oblasti práva, konkrétně v římském právu, se to nazývá „Bonorum Possessio“, právní nástroj poskytovaný soudcem nebo praetorem prostřednictvím práva některým členům rodiny, aby měli pravomoc přijímat vlastnictví zděděného majetku, aniž by bylo nutné jej považovat za dědice, je třeba poznamenat, že tento proces musí být dříve vyžadován uvedenými příbuznými, tento systém vzniká jako reakce na starý systém známý jako hereditas, který patřil občanskému právu.
Hlavní příjemci vzniku „Bonorum Possessio“ Osoby, které byly odděleny od volby dědictví kvůli přísnému zákonu, který náležel k starověkému občanskému zákonu, který byl zcela odlišný od toho, jaký byl zůstatek, protože To neumožňovalo dětem, které byly osvobozeny, dcerám, které uzavřely manželství, příbuzným a příbuzným příbuzným prostřednictvím žen, užívat si zboží, které zdědil jejich otec.
Je velmi možné, že hlavním důvodem pro vytvoření tohoto nástroje je působit jako doplněk, kterým bylo chráněno právo těch, kteří tvrdí, že mají jakékoli právo na dědictví, proto bylo nutné, aby se uvedená osoba objevila před soudce, aby prokázal svou legitimitu nad uvedeným dědictvím, pro které bylo požadováno předložení dokladu, který by ho prokázal jako legitimního dědice (závěť), nebo pokud to není možné, prokázat pokrevní pouto který ho spojil se zesnulým, poté soudce rozhodl o povolení dědice majetku, který byl doprovázen „interdictum quorum bonorum“, který jim dal moc nad těmi lidmi, kteří se chtěli pro tento majetek rozhodnout, aniž by to bylo nutné aby se uchýlilo k „hereditatis petitio“
Následně po tomto systému byly uděleny opravné a doplňkové funkce, které byly schváleny praetorem, a to i pro ty lidi, kteří neměli v držení titul civilního dědice, příkladem toho bylo, když člověk zemřel bez zanechání závěti, to bylo tehdy, když praetor udělil vlastnictví majetku těm jednotlivcům, kteří nebyli považováni za civilní dědice.
