Lichotivost je čin, při kterém se zhoršují určité pozitivní vlastnosti člověka. Tento typ činu tyto vlastnosti zveličuje a někdy je vymýšlí, aby si s touto osobou poďakovali. Tato událost je běžné, když se snaží získat přízeň někoho, kdo se domnívá, že je ve vyšším postavení.
Mezitím a pro dosažení stanovených účelů chvále předchází podrobné studium člověka, aby přesně objevil jeho slabosti, silné stránky, co se mu líbí a co ne. Takže na základě všech těchto údajů, které nám poskytnou upravený profil jednotlivce, můžeme zvážit, kam, na jaký aspekt směrovat chválu, protože je známo, že právě zde bude nejlépe reagovat na očekávanou odpověď.
V politice můžeme pozorovat, buď vůči samotným vůdcům, nebo vůči voličům. Lichotení je neatraktivní praktikou, pokud se provádí ke stimulaci cizího ega k laskavosti.
Přijímání asertivního vnějšího lichocení je také známkou sebeúcty od někoho, kdo vděčně přijímá tato slova lásky. Lichotení může být upřímné, když osoba, která lichotí druhému, odpovídá jeho vnitřní pravdě, naopak, člověk může také předstírat konkrétní kompliment, jednoduše proto, že chce na tuto osobu vypadat dobře.
Lichotení je konstruktivní, jen když je naprosto upřímné, protože řeč těla často odstraňuje podvod někoho, kdo říká kompliment, který ve skutečnosti nemyslí.
Upřímné lichocení posiluje osobní vztahy v soukromé sféře a firemní vazby v práci. Je však pozitivní najít míru lichocení, protože nadměrná chvála může být také umělá, i když jde o vyjádření přirozenosti. V každé ctnosti spočívá skutečná míra v rovnováze.
Neustálé chválení jiného člověka vyvolává pocit nerealismu, protože kromě ctností, které člověk má, má také slabosti a oblasti pro zlepšení. Nikdo není dokonalý.
Nejhrubší příklady lichocení se obvykle odehrávají na nejvyšších úrovních moci. Monarchové, prezidenti a vůdci mají tendenci mít sykofanty, kteří tráví čas sepisováním svých ctností, aby si získali přízeň odpovědných osob. Lichotník věří, že díky soucitu mocných to zohlední při rozdávání darů, nebo se alespoň vyhne možným trestům.
