Ius honorarium je termín pocházející z latinských kořenů, jehož význam popisuje řadu pravidel, přikázání nebo předpisů stanovených v ediktech soudců a soudců a hlavně prétorů ve starém Římě. Jinými slovy, šlo o zákony, které byly vyvinuty v ediktech vydávaných praetory během republiky a počátku říše, aby pomohly, doplnily nebo upravily stávající pravidla nebo postupy civilního ius. To bylo dokončeno ve 2. století našeho letopočtu v Edictum Perpetuum. Postupy vyvinuté praetory (systém formulářů) byly ve 3. století nahrazeny kognitony.
Ius Honorář byl založen ve starém Římě, vytvořený podle římského právním poradcem Papiano nebo Aemilius Papinianus v latině, za účelem provedení opravy, pomoc nebo doplnění ius civile. A podle Papiana je občanské právo zdrojem jiných zdrojů ve srovnání s čestným nebo praetoriánským právem, mluvíme o zdrojích, jako jsou imperiální ústavy, plebiscity, senátní porady, zákony a interpretace soudních rozhodnutí.
V klasických dobách zaujímá jádro norem, které tvoří ius civile, pozici nadřazenosti ve smyslu honoráře ius, který je podřízený a komplementární. Pak pro postklasické období záhyb řádů zmizí a občanské i čestné právo tvoří jediný systém katalogizovaný jako římské občanské právo.
Čestné právo proto přichází k reformě nebo upevnění stávajícího občanského práva ve starověkém Římě a končí tak v této postklasické éře poznamenané postavou Salvia Juliana pro rok 129 n.
