Ego nebo egocentrizmus je neschopnost rozlišovat mezi sebou a druhým. Přesněji řečeno, je to neschopnost rozplést subjektivní schémata z objektivní reality. Neschopnost porozumět nebo převzít jinou perspektivu než svou vlastní.
Jean Piaget tvrdil, že malé děti jsou zaměřeny na sebe. To v žádném případě neznamená, že jsou sobečtí, ale ještě nemají dostatek mentálních schopností porozumět jiným lidem, kteří mohou mít různé názory a přesvědčení týkající se jejich vlastních. Piaget provedl test na zkoumání egocentricity zvané studium hor. Postavil děti před jednoduchou piluomítky a požádal je, aby si ze čtyř portrétů vybrali vidění, které uvidí on, Piaget. Mladší děti si vybraly portrét sebe sama, na který se dívaly. Tato studie však byla kritizována s odůvodněním, že jde pouze o znalost prostorového vidění dětí, nikoli o egocentricitu. Následná studie zahrnující policejní loutky ukázala, že malé děti dokázaly správně říci, co tazatel viděl. Je třeba si myslet, že Piaget nadhodnotil úrovně sebestřednosti u dětí.
Ačkoli se sebestřednost a narcismus zdají podobné, nejsou stejné. Osoba, která je egocentrická, věří, že je středem pozornosti jako narcis, ale nedostává uspokojení za svůj vlastní obdiv. Egoisté i narcisté jsou lidé, jejichž ega jsou značně ovlivněna souhlasem ostatních, zatímco u egocentristů to může, ale nemusí být pravda.
Ačkoli chování zaměřené na sebe je v dospělosti méně výrazné, existence některých forem sebestřednosti v dospělosti naznačuje, že překonání sebestřednosti může být celoživotním vývojem, který nikdy není dokončen. Dospělí se zdají být méně sebestřední než děti, protože se rychleji opravují z původně sebestředné perspektivy než děti, ne proto, že je méně pravděpodobné, že si původně osvojí sebestřednou perspektivu.
Proto je sebestřednost nalezena po celý život: v raném dětství, dospívání a dospělosti. Přispívá k rozvoji kognitivních schopností člověka tím, že pomáhá dětem rozvíjet teorii mysli a formování vlastní identity.
